Holky brzy poté odešly z domova a já jsem se začala věnovat největšímu koníčku – cestování. S manželem jsme několikrát do světa vyrazili, ale tehdy nebylo moc času.
Peníze z prodeje firmy jsem investovala do nemovitostí a ze dvou bytů mi chodily pravidelně peníze za pronájem. A za ty jsem poznávala svět. Sice jsem měla (a stále mám) přítele, ale ten nemá rád létání. Sdíleli jsme a sdílíme spoustu společných zájmů, ale cestování mezi ně nepatří.
Vyrážela jsem tedy s nejlepší kamarádkou Petrou, spolužačkou ze střední školy. Byla několik let rozvedená, syn studoval v zahraničí, takže měla stejně tolik času jako já. Deset let jsme si společně užívaly cestování po různých koutech světa. Potom Petra onemocněla. Z bolesti páteře se vyklubal nádor na stehenní kosti.
Ještě předtím než zazněla diagnóza, jsme si rezervovaly třítýdenní zájezd do Jižní Ameriky. „Zdeničko, promiň, já už to nedám,“ řekla tři měsíce před odletem. Chtěla jsem to zrušit, ale dcery nesouhlasily a přesvědčily mě, abych jela.
Petra zemřela týden před termínem zájezdu. Na tu cestu jsem se vydala i kvůli ní. Byl to zvláštní pocit, jet na druhý konec světa úplně sama. Navíc se odlétalo z Vídně a průvodce měl hovořit jen anglicky. To jsem vždycky spoléhala na Péťu, která si byla v angličtině jistější.
„Asi taky letíte s cestovkou na okruh kolem Jižní Ameriky?“ oslovila mě na vídeňském letišti sympatická žena v mém věku. „Všimla jsem si vás už ve vlaku z Prahy, seděla jsem kousek od vás. Taky letíte sama?“– „Tak nějak to prostě vyšlo…“ přikývla jsem. – „Tak fajn, jsme tu osamocené dvě, tak bychom to mohly strávit spolu,“ usmála se. „Já jsem Petra,“ natáhla ke mně ruku.
To, že má stejné jméno jako dlouholetá kamarádka, bylo prvním překvapením. Během dlouhého letu do Brazílie, kdy jsme seděly vedle se, jsme zjistily, že jsme se narodily stejný rok i měsíc – s rozdílem deseti dnů.
Petřina maminka zemřela před pěti lety stejně jako moje. Ve stejný den i hodinu. Až mě zamrazilo, když to řekla. Petra byla také vdova, její manžel zemřel stejný rok jako ten můj.
Na náhody a tajemství nevěřím a nikdy jsem nevěřila, jenže tohle bylo opravdu tak zvláštní. S Petrou jsme si navíc rozuměly, jako bychom se znaly odjakživa. Po návratu jsme se začaly navštěvovat a já mám pocit, že jsem získala sestru, kterou jsem nikdy neměla.
A pak nevěřte náhodám.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Malý Miky se na několik let stal součástí rodiny naší čtenářky Kateřiny. Příběh, který nám poslala,…
Jmenuji se Linda, je mi pětačtyřicet let. Jsem pořád pohledná, štíhlá a udržovaná žena. Mám ráda…
Cesty osudu jsou někdy hodně klikaté. Honza netušil, že ta jeho bude mít zatáček víc než dost. Muži…
Věk nikdo nezastaví a s přibývajícími lety klesá možnost najít toho pravého – a hlavně mít děti! To…
Brali jsme se strašně mladí – a neměli jsme vůbec nic, jen vzájemnou lásku. Bylo nám jednadvacet a…
„Tátu jsem nepoznala a maminka umřela, když mi bylo dvacet,“ začíná svůj dopis čtenářka Alice.…
„Vždyť já mám Vladimíra ráda, nic od něj nechci a nepotřebuji,“ píše naše čtenářka Jitka. „Stačí mi…
Určitě znáte nějakou ženu, která neustále doma běhá s prachovkou nebo vysavačem a rovná třásně u…